Easter Island

Velikonoční ostrov – tajemné centrum Jižního Pacifiku

back to home pdf share

Moudrost Waitaha

Podle tradice byly na toto místo na zemi mocným impulsem koordinovaně vedeny různé národy, dokonce různé rasy. Jednalo se o vyzařující centrum – tajemné centrum, říká se, celé oblasti Pacifiku. Hutu Matua, legendární hrdinka polynéského kmene Maorů, a Kiwa, mořeplavec národa Uru Kehu z východu, z Jižní Ameriky, přišli z oblastí vzdálených více jak 8000 kilometrů, aby se setkali na jednom z nejopuštěnějších míst světa.

Tato událost zahrnovala více než jen osud těchto dvou lidí. Stejně tak byl i jejich vnuk Maui o mnoho let později zasažen při hledání stejným vnitřním impulzem, spíše než touhou po objevech, když nakonec objevil neobydlený Nový Zéland. Svoji cestu k Velikonočnímu ostrovu si nakonec našlo ještě jedno etnikum, „kamenní lidé“, popsaní jako třetí nezávislá rasa. Všichni byli záměrně vedeni až na toto odlehlé místo, navzdory velkému putování mnohonásobně přesahujícímu lokální hranice kmenových společenství. Přes tisíc let bylo toto místo, Velikonoční ostrov, mysteriózním centrem Jižního Pacifiku, plným spirituálního napětí, počátečním bodem.

 

Přepisování chronologie

Díky písni Waitaha jsme schopni psát novou chronologii, založenou na historii více než 70 verzí tohoto příběhu. Nacházíme zde rovněž zprávu o obrovské vulkanické erupci Tamatea na Severním ostrově Nového Zélandu zhruba před 1700 lety.

Někde na počátku našeho letopočtu položil poprvé Maui, vnuk Hotu Matuy a Kiwy, svou nohu na pevninu Nového Zélandu po plavbě z Velikonočního ostrova. Ve třetím a čtvrtém století, kdy byl tento ostrov objeven, proniklo do této země mnoho dalších ras. Vedle ostatních věcí byly z Velikonočního ostrova i brambory. Pounamu (zelený kámen), posvátný kámen Nového Zélandu, druh jadeitu, zde byl sbírán pro své léčivé schopnosti a byl rozšířený po celém polynéském souostroví. Toto období trvalo přibližně po 37 generací až do dvanáctého nebo třináctého století. V důsledku nájezdů válečníků Maorů z Polynésie „staří obyvatelé“ ostrova vymřeli, aniž by (ti nový) byli schopni asimilovat vědění Velikonočního ostrova.

Díky poznatkům starověkých tradic může být historie Velikonočního ostrova rovněž přepsána. První osídlování ostrova probíhalo podle Písně Waitaha současně. Z Polynésie přišla Hotu Matua a její lidé a z Jižní Ameriky přišel na počátku nebo před počátkem našeho letopočtu Kiwa. O něco později dorazila třetí skupina lidí, pravděpodobně z Asie. Ve čtrnáctém století přišli válečníci z Polynésie, kteří neuchovávali starodávnou kulturu, a přinesli na Velikonoční ostrov a Nový Zéland konflikt a spor. To v sedmnáctém století nakonec zapříčinilo zánik staré kultury Velikonočního ostrova.

Svědectví a známky nalezené na Velikonočním ostrově ukazují, že se zde nevyvíjela pouze místní kmenová kultura, ale našly se zde i důkazy o vyspělé civilizaci. Stále přetrvávající obří kamenné sochy se v tomto světě nacházejí pouze zde. Těžko si lze představit, jak mohli lidé bez kovových nástrojů vytvářet, přepravovat a vztyčovat sochy až 12 metrů vysoké a těžké i více jak 90 tun. V jednom výkopu se nachází dokonce jedna nedokončená socha vysoká 21 metrů. Bylo zde rovněž nalezeno písmo, které patří k několika málo ještě nerozluštěným. Zarážející je jeho podobnost s písmem kultury Indus ze Severní Indie (Mohenjo-daro, Harappa), které nebylo zatím rovněž rozluštěno.

 

Kouzlo duhy

Kamenné sochy se nápadně podobají tesaným kamenným postavám v Mongolsku, které také stojí vzpřímené, bez nohou, a jsou roztroušené v krajině. V písni Waitaha se nacházejí nejasné náznaky o asijském původu „kamenných lidí“ (Luke Takapo), kteří přišli na Velikonoční ostrov pod vedením Rongueroa a kteří byli pravděpodobnými tvůrci kamenných výtvorů. Konec konců přišli z „nejvyšších hor – střechy světa“. Tím ale nemohou být myšleny Andy, protože odtud přišel Kiwa. Původ tří různých národů z naprosto různých směrů a proudů je zdůrazněný několikrát.

V kolektivní paměti kultury Velikonočního ostrova se hovoří o opakovaných katastrofách, ve kterých hrál svou roli oheň. Tyto katastrofy mohly být způsobeny vulkanickými erupcemi nebo ohněm, který „spadl“ z nebe. Rovněž se zde mluví o veliké záplavě, ohromné vlně způsobené podmořským zemětřesením, po kterém našli archeologové stopy. Přesto příběh říká: „V nádheře duhy leží jistota, že potopa se už nikdy znovu neobjeví a nepokryje nikdy více zemi svými hlubokými vodami. V duze jsou viditelné barvy všech národů ze všech zemí; sen, příslib míru, je naplněn. Protože očišťující a uzdravující oheň ještě musí přijít, nemluví o velkém ohni.“ To poukazuje na znalosti o velkých potopách a dalších přírodních katastrofách, které způsobily pád neznámých civilizací dlouho předtím, než o nich hovoří zkušenosti starších a předků.

Mohlo by být možné, že tajemné centrum na Velikonočním ostrově je jedno z nejstarších vůbec? Mohlo by se jednat o zdroj původního vědění lidstva, možná prostřednictvím tajemného centra v poušti Gobi v Centrální Asii? Přišlo vědění o velkých potopách a objevení duhy rovněž odtud?

 

Horní a spodní čelist

Tradice Waitaha a dalších starobylých národů nezmiňuje nic konkrétního o tajemných učeních, zasvěceních nebo kultech. Můžeme ale jasně rozlišit dvě úrovně vědění a moudrosti: tajné příběhy „horní čelisti“ a hlas „spodní čelisti“. „Horní čelist“ byla přísně tajná a bylo s ní seznamováno pouze několik vyvolených, kteří byli poučováni již od narození. Tito vybraní museli být mírní. „Síla horní čelisti“ nebyla nikdy svěřena těm, kteří žili spíše pro sebe než pro ostatní. A nikdy nebylo předáno lidem, „kteří byli posedlí hněvem a přinášeli jiným utrpení“. Přístup k těmto oblastem vědění byl poskytován pouze těm, kteří měli neobyčejně vyvinuté vědomí a velké duchovní dary. Navazovali kontakt se „staršími“ světa a stali se nositeli původního vědění, autenticity, která se odráží v jejich souvislé a konzistentní ústní tradici.

Hlas „čelisti“ však není vázán, nepodléhá žádnému mlčení; její příběhy „volají mladé i staré“ k večernímu ohni, kde zažívají světy skutečnější než ty, kterých je možné se dotknout, čistější, než by bylo možné uvidět, a krásnější, než by se dalo snést. Každý z těchto příběhů je jako semínko; neklíčí všude, ale vždy existují posluchači, kteří v něm vždy s jistotou rozpoznají pravdivého ducha.

Tato raná kultura Jižního Pacifiku je charakteristická obecným mírem, harmonií s přírodou a hlubokou znalostí životních procesů a energií éterické úrovně. Tak byla tato oblast téměř „čistá“, tj. duchovní a subtilní energie se sotva setkaly s odporem. To rovněž platí o Novém Zélandu; tam nebyli žádní vyšší savci a lidé se zde usídlili o poznání později než v jiných oblastech. Mezi jinými věcmi si toho můžeme povšimnout například u barvy rostlin a květin; téměř všechny mají nápadné a jasné barvy.

 

Vznešené rysy

Původní obyvatelé, jak je známe z Písně Waitaha, naprosto zapadali do tohoto světa. Byli to mírní harmoničtí lidé, kteří se vyhýbali konfliktu, hněvu a zlosti, jak jen mohli. Takové emoce pro ně byly trestem. Byli velmi tolerantní, násilné lidi ale ze svého společenství vylučovali. Když do jejich země přinesli cizí dobyvatelé jako Maoři hrozbu a konflikt, znamenalo to zánik jejich kultury. Nemohli žít s násilím a bezuzdnou mentalitou svých dobyvatelů.

Kromě výše zmíněných kvalit museli mít nejstarší obyvatelé ostrovů rovněž velikou odvahu a houževnatost. Mladí muži a ženy byli vybíráni pro tyto plavby. Plavili se z Velikonočního ostrova na Nový Zéland a do Jižní Ameriky a nazpět v kánoích vyrobených ze svázaných kmenů, bez pomoci, s výjimkou nebe nad nekonečným oceánem.

Během uplynulých desetiletí přinášelo mnoho duší mladších generací, původem z Ameriky a rozšiřujících se do Evropy a zbytku světa, překvapivé nové impulzy, usilující o mír, lásku a naprosto nový vnitřní vztah s přírodou, který nakonec vedl k novému povědomí o životním prostředí.

Mohlo by být možné, že staré impulzy z Velikonočního ostrova jsou v pozměněné podobě aktivní i dnes? Mohla by se taková kvetoucí kultura, ve které jsou mír a znalosti životních sil intenzivně udržovány a vyučovány, v nové epoše opět pozvednout?

back to home pdf share