Kdokoli se dívá na fotografii, vidí ji, jak se říká, skrze čtyři oči: své vlastní a fotografa. Fotograf nechává druhé vidět, co viděl on sám. Tak do určité míry směruje naše oko. Nicméně pro fotografa jde výzva dále, jak ukazuje Hiroshi Sugimoto.
Naše oko odfiltrovává mnoho detailů, zatímco fotoaparát, páté oko, vše správně zaznamenává, dokonce detaily, které ani fotograf neviděl. Není proto tak zvláštní, že pro fotografa Hiroshiho Sugimota, ačkoli volí subjekty jako mořské scenérie, kina, voskové figuríny, dioramata a elektrické výboje, je skutečným polem výzkumu vnímání.
Co ve skutečnosti způsobuje pozorování? A co se dívá? Na většině jeho mořských scenérií vidíme pouze vodu a oblohu. Oko má rychle hledat detaily, něco, z čeho může vytvářet příběh nebo poskytnout význam. Horizont nabízí neklidnému oku provizorní záchytný bod, protože je v povaze horizontu zůstat nedosažitelným.
Je zde jen plnost prázdnoty, není zde žádná loď, žádný racek, žádné pozoruhodné pobřeží, žádné mraky nebo vlny. Na některých snímcích je záběr vědomě rozostřen.
Je zde pouze to, co je. Oko hledá, a když tak činí, způsobuje, že nevidíme to, co je.
Celý film jen na jedné fotografii
Sugimoto, ovlivněný buddhismem, uvažoval: Co se stane, kdybych zachytil celý film jen na jedné fotografii?
Na jeho snímcích kin vidíme (promítací) plátno obklopené sálem. Protože má na jedinou fotografii závěrku fotoaparátu otevřenou na dlouhou expozici po dobu celého představení, tak vše, co se během toho času pohybovalo, již není viditelné. Ačkoli tedy lidé vstoupili, shlédli film a opět odešli, vidíme pouze bílé plátno a prázdné sedačky. Z filmu s jeho pohybujícími se obrazy zůstal jen osvětlený bílý povrch.
Protože je zde plátno, vidíme světlo, které projekci umožňuje, a kvůli světlu vidíme také prostor pro diváky. Nicméně nevidíme žádné diváky a žádný film, pouze světlo a prostor.
Na jeho dioramatech vidíme imitace přírodních výjevů. Ve Viktoriánské době byly populární výzdobou kompozice vycpaných zvířat v jejich přirozeném prostředí.
Také voskové podobizny historických postav znázorňují živé bytosti, ale ty jsou pouze přesnými kopiemi skutečné věci.
Je to vše umělé a my zažíváme jen pohled z druhé ruky. Neboť se díváme na ztvárnění a myšlenkové obrazy toho, jak něco určitě bylo, a nevidíme skutečný život těchto zvířat nebo lidí. Zkoumání vnímání je položeno do středu, když Sugimoto na fotografiích, které vytváří – kromě toho, že vypadají bizarně skutečně nebo pokryté prachem neživosti – zdá se dává stranou také jejich historii vzdělání a zábavy. Je zde tedy svoboda skutečně se dívat. Obrazy a scény na jeho fotografiích jsou proto stejně kvalitní jako u malíře, který by měl taková zvířata a lidi před sebou živé.
Na jeho sérii „Blesková pole“ se zdá, že se naprosto vzdálil od směrování nadvlády oka.
V lázni s chemikáliemi, ve které leží fotografická deska, vyvolává elektrický výboj. Účinky výboje jsou pak fotografovány. Na fotografiích s jejich éterickými strukturami se zdá, že sledujeme zjevování života samého. Bez zásahu oka fotografa se může sám projevit. Je nápomocný pouze ve zveřejnění. Jsme vráceni zpět k našemu jedinému vnímání, z očí do očí s přírodou.
Protože je na fotografiích sálů celého filmového představení a jeho publika zachyceno jen bílé plátno a prázdný prostor, přechodná povaha života se zviditelňuje taková, jaká ve skutečnosti je. Pohyb a vnímání člověka se odehrávají v čase a prostoru a tato pravda a naše vnímání jsou nyní uvedeny s otazníkem. Zatímco si myslíme, že naše oko vnímá neutrálně, vidíme pouze své vlastní myšlenky projektované na to, co vidíme. Divák a to, co viděl, se navzájem ve své dočasné a relativní existenci potvrzují.
Ale na počátku, když dáváme obrazům a vnímání absolutní status, jsou viděny jako skutečné, a jen později skutečně vidíme předstíraný život a skutečně poznáváme, že naše oči jsou slepé, zatímco se díváme. Jsme tedy chyceni do pasti neustálé změny protikladů: dobra a zla, stresu a odpočinku, nenávisti a lásky. A musíme uspokojit touhu po pohybu sledováním dalšího „filmu o zdání skutečnosti“.
Určitě je zde světlo
Mnoho měnících se obrazů na filmovém plátně a také naše vnímání jsou možné, jen když je zde světlo. Vše co je projevené, je možné jen díky světlu. Pro většinu lidí je samozřejmě pravdivé, že světlo vědomí osvěcuje filmovou stopu jejich paměti. Projektuje příběhy a obrazy do našeho mozku a naše touhy a strachy deformují vnímání.
Když zde tedy nejsou žádní diváci a žádný film, je zde jen světlo a bez pozorovatele neexistuje žádný film. Obecenstvo a film, pozorovatel a pozorované, subjekt a objekt jsou nakonec neskutečné. Jen světlo je trvalé a skutečné.
Na fotografiích se zdá být světlo filmového projektoru oddělené od pozorovatele a pozorovaného, a zdá se, že zaujímá místo samotného pozorování. A diktatura podmíněného zastřeného oka se zdá být na okamžik nepřítomná.
Oko vidí pomocí světla, ale my nevidíme světlo samotné, protože pozorování a světlo jsou ve skutečnosti jedním.
Vidění a jasnost světla, které nevrhá stín, využívá oka, když je to nezbytné, aby ukázalo „to, co je“. Je to osvobozené světlo vědomí v duši, které zná vše a dává život všem věcem. Žádné poznávání a žádné poznané, jen Vědění samotné. Svobodné objevování se všeho.
To je možná to, co Sugimoto letmým pohledem zachytil během svého dětství a později jako dospělý skrze svou zenovou orientaci a zkušenosti mimo tělo a co inspirovalo jeho výzkum a vnímání.
Když si myslíte, že něco víte, přivedli jste to zpět ke konceptu.
Připisování významu slov a konceptů jako moře a vzduch je samozřejmě praktické v relativní existenci, ale stále ještě se objevuje horizont, který odděluje. Za a vně této relativity již neexistuje žádná fotografie, aby projevila naši vizi, je jen světlo, jen „to, co je“.
