Star

Jak můžeme myslet Boha?

back to home pdf share

Možná si pokládáte otázku: „Jak můžeme myslet Boha?“

Tato otázka má v sobě dva problémy. První je ten, jaké by mělo být myšlení, kterým lze myslet Boha? Druhý problém je v tom, jaké božství je Bůh?

Obě otázky znějí možná troufale, ale ne pro toho, kdo se snaží odkrýt zdánlivě nepohnutelné zdi obvyklého života a vnímání a pro koho jsou tyto otázky současně existenciální, komu jde o podstatu lidského bytí a jeho smyslu.

Aktuální dobový kontext 21. století, individualizované a racionální vědomí člověka a mostmoderní skepse dohromady způsobují, že stojíme před novým definováním božství.

Planetární technověda nahradila omnipotenci Boží.[1]

Na pozadí toho tušeného absolutního pevného bodu můžeme spíše vyjádřit, co to není. Evropská církevní kultura udělala za 2 000 let zkušenost, že Bůh není žádná personifikovaná bytost, která by se dala ztvárnit. Personifikované pojetí Boha dnes můžeme stěží přijmout.

Jsou sice ještě skupiny lidí, kteří potřebují autoritativní a zprostředkovaný přístup k božství, ale stejně tak jsou lidé, kteří prahnou po přímém, bezprostředním spojení s božstvím. Touží po oživení pratypu, obrazu Boha, který je v nitru každého člověka.

Takoví lidé nečekají na žádná vysvětlení, na žádná kázání, na žádné lekce nebo kurzy, na žádná zasvěcení v tom vnějším slova smyslu. Oni jednoduše hladovějí po Duchu, resp. jejich duše žízní a volá po obnově. Nestačí nějaká částečná oprava duše, ale touží po fundamentálním obratu, po přeměně bytostné podstaty, tedy po transfiguraci, po něčem zcela a zásadně novém. Pro takové lidi je to božské silou, energií, proudem obnovy, světlem a přitažlivostí. Samozřejmě nikoliv v nejběžnějším významu.

A každý takový člověk pak postupně zažívá, že to, co tušil a pak myslel zpočátku velice abstraktně, se mu najednou stává konkrétní. Vzniká pak něco jako konkrétní a přitom nepojmenovaný, neznámý Bůh,[2] … Oživí se vztah nitra v člověku a ideje prapočátku.

Pojem abstrakce, znamená odtažení od konkrétního. Obvykle je to jen něco, co můžeme myslet nebo i vnímat jako cit (např. láska, radost). Původní idea Otce-Matky jako stvořitelů určitě má své projevení jako abstraktní idea, ale tím, jak postupně sestupuje do matérie, tedy jak jsme my schopni se jí otevřít, přijmout a poznat, stává se pro nás konkrétní a skutečné.

Pro člověka je konkrétní to, co sestoupilo až do jeho vědomí osobnosti, tedy to, co zažíváme jako zcela reálné. Zopakujme si tedy ještě jednou otázku trochu jinak: „Můžeme myslet Boha reálně a konkrétně?“ Cožpak to není současně otázka, za předpokladu, že vědomí je součástí lidské bytosti: „Může se Bůh manifestovat v lidské bytosti?“

Odpověď na to je ano, v lidské bytosti se může projevit božství. Rosekruciáni se domnívají, že by dokonce mělo k projevení zákonitě dojít, až nazraje ten správný okamžik u každého člověka. Ovšem nestane se to samo od sebe, ale vědomou přípravou a vnitřní prací.

Pro mnohé zůstává božství nadále abstraktní pojem. Jsou určitá církevní společenstva, která odsouvají vzkříšení a zažití božského až do v budoucnu neurčitého okamžiku, nebo dokonce až do posmrtného života.

Pak ale nemůže pro takový lidský systém „přijít Ježíš v těle“, tedy nemůže být započata skutečná a možná, strukturální, fundamentální obnova, vzkříšení na vlastní kůži. Takový člověk denně „neobcuje“ s Bohem. Jen chodí slepě kolem hory plné pokladů, aniž by našel vchod.

Ale to děláme všichni pokaždé, když některé kroky, které na nás vnitřně naléhají, oddalujeme, ignorujeme, nevyslechneme, včetně toho, že si marně „držíme“ představu abstraktního ideálu, který se nikdy nestane skutečností.

Připusťme také, že lidské myšlení musí projít proměnou. Staré chrámy myšlení, cítění a jednání musí být krok po kroku demaskovány a strženy, aby opět postupně mohly být budovány nové. To pak budou vhodné nádoby, formy pro zachycení božské ideje.

Impulsy Logosu vyzařují ve své vlastní zákonitosti. A my pozemští lidé se jim teprve musíme naučit naslouchat, otevřít se jim a zachovat se podle nich.

Člověk může myslet Boha, pokud se jím stane. Pokud oživí božskou podstatu.

Vzniká opět další otázka. Kde je ten Bůh? Je mimo mne, nebo ve mně…? Snad nejvýstižněji to zachycují slova Herma Trismegista v tzv. Hermově chvalozpěvu[3]:

 

„Žádný způsob, žádné místo, žádná bytost,

není mimo Tebe, ani jediná.

Vše je v Tobě, vše je z Tebe.

Vše vydáváš, není, co bys mohl přijímat,

Ty vlastníš vše, a není, co by ti mohlo nepatřit.

 

Kdy Tě mám svou písní oslavit?

Kdo jen může poznat, kdy nastala Tvoje hodina?

 

A proč Tě mám opěvovat?

Snad, kvůli věcem, které jsi vytvořil?

Nebo proto, co jsi nestvořil?

Snad že skrze Tebe je tolik věcí odhaleno,

nebo pro to, co ponecháváš zahaleno?

 

Jakým způsobem ti mohu zpívat chvalozpěvy?

Vždyť nemám nic, co bych vlastnil,

není nic, čím bys Ty nebyl!

Ty jsi vším, co já kdy budu, co jsem byl,

a všechno co dělám, to jsi přece ty!

Co já říkám, vyvěrá z Tvé podstaty,

Jsi vším, co je, a není nic, čím bys nebyl!

 

A i to, co neexistuje, jsi Ty.

Jsi vše, co kdy bude a bylo,

A také to, co nikdy nebylo.

Jsi Duchem, když tě duchovní Duše vidí,

Jsi otcem, když tvárnost dáváš všemu bytí.

Jsi Bohem, ve svém projevení, ó Univerzální sílo!

Jsi Dobro, které všechny věci stvořilo.

 

Nejjemnější hmota je vzduch,

nejjemnější vzduch je duše,

nejjemnější duše je Duch,

nejjemnější Duch je Bůh.“

 


[1] Mucha, Ivan (2015): Proměny práva a společnosti. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 123–132

[2] Viz antika, gnosticismus nebo jméno Boha Jehovy, které nelze vyslovit

[3] Van Rijckenborgh, Jan: Egyptská pragnose, díl 2, Haarlem: Rozekruis Pers, kap. 33

 

back to home pdf share