Man, sea

Maelström, vír dialektického života

back to home pdf share

V povídce „Pád do Maelströmu“ Edgar Alan Poe líčí příběh námořníka, který se zachránil před vtažením do obrovského mořského víru a tím i jistou smrtí. Příběh můžeme číst jako napínavý rychlý sled událostí hrdiny, nebo jako psychologickou sondu do duše člověka, který stojí na hranici mezi životem a smrtí. Nebo nám tento příběh chce říct něco mnohem hlubšího, něco, co se týká nás samých? Každý kdo čte tento příběh, tuší, že tyto věci promlouvají z hloubi jeho podvědomí a čas od času se vynořují, třeba jako neurčité pocity, nebo jako poznání a naděje, která se objeví v situacích, ve kterých nemáme sami sebe plně pod kontrolou a zažíváme oddělení od běžného života.

Maelström je vír, který se údajně objevuje v rybářské oblasti mezi několika ostrovy v blízkosti pobřeží Norska. Vír se za přílivu a odlivu pravidelně objevuje a zase mizí. Kdo se však dostane s lodí do blízkosti víru v tento čas, nemá šanci z jeho přitažlivých proudů uniknout, ať už má sebelepší loď. Loď je vtahována do víru, až se roztříští o rozeklané dno, bez naděje na záchranu. Někteří odvážní rybáři využívají chvíle klidu mezi přílivem a odlivem a přeplavují za příhodného počasí nebezpečnou úžinu k blízkým vydatným lovištím. Pokud je počasí příznivé, opět se v určitý přesně vymezený čas dostanou bezpečně zpět do přístavu. Náš hrdina spolu se dvěma bratry jsou velmi zkušenými námořníky a vždy se jim podařilo nebezpečí překonat. Jednou však při průplavu narazí na nečekanou obrovskou bouři, která je zažene do právě se tvořícího víru. Prvního bratra smete bouře do moře spolu se stěžněm, ke kterému byl připoután. Ostatní dva bratří se dostanou do jícnu víru. Pomalu a postupně pak jejich loď klesá spirálovým pohybem do středu víru, kde je čeká jistá smrt. Hrdina, po prvotním šoku a již smířen se smrtí, sleduje tohle velkolepé divadlo. Všímá si ostatních předmětů, které vír pohltil a odhaluje zákonitosti, které před tím nikdy netušil. Těžší a hranaté předměty, které kladou víru velký odpor se do středu víru dostávají mnohem rychleji než oválné lehké předměty, které plují po stěně víru, ale odstředivá energie je nadlehčuje a zůstávají na stejném místě. Hrdina se přiváže k sudu a snaží se ještě naznačit bratrovi svoje poznání a svůj úmysl, ale ten jej neposlouchá a pevně se drží lodi. Hrdina odhodlaně opouští loď, která vzápětí skončí uprostřed hlubokého víru, zatímco on sám se po nějakém čase ocitne na klidné hladině a proudy jej zanesou do bezpečí.

V našem běžném životě můžeme rozeznávat pohyby, které nás unáší a kterým se nevyhnutelně vystavujeme bez naší vůle, aniž bychom si to často uvědomovali. A taktéž různá nebezpečí, do kterých možná opakovaně vstupujeme. Na to můžeme zpětně nahlížet, teprve až tehdy, když se naše duše zklidní a dopřejeme jí čas oddechu. Je to jako neustálé střídání přílivu a odlivu, mezi kterými je chvíle klidu, kdy proudy nejsou tak silné a naše životní loď může v klidu proplout. Tato období však netrvají zpravidla dlouhou dobu. Autor povídky však přišel na to, že když takto vstupujeme do proudu dialektiky, je možné jako tichý pozorovatel zachovat klid a poznat zákonitosti, kterými se vír života řídí.

V okamžiku, kdy vstupujeme do tohoto proudu, zjišťujeme, že naše chtění je pevně připoutáno k našemu plavidlu, našemu hmotnému tělu. Hrdinovi je takto symbolicky ukázáno, že pokud se bude vázat na své tělo, nic mu to na jeho cestě nepomůže, protože první bouře jej spláchne i se stěžněm, ke kterému je takto vázán. V tento okamžik nám nezbývá nic jiného než přijmout vše tak, jak je, doslova se smířit se smrtí. Situace, do kterých jsme postaveni, mají často za cíl nás konfrontovat s drsnou realitou našeho pomíjivého života a tím otevřít prostor pro nezbytné poznání dalšího kroku. Člověk stojící na této hranici je nucen opustit své ego, které se pevně drží svých domnělých jistot, i když je již jasné, že nemá naději. V příběhu je to naznačeno jako opuštění druhého bratra, který se pevně drží na palubě lodi, která nevyhnutelně spěje k zániku.

Poznání této fáze cesty přináší velkou naději, protože konečně člověk může svobodně pohlédnout na situaci, která ho obklopuje. Zjišťuje, že předměty, které nekladou víru života tak velký odpor se snadněji udrží na hladině. Znamená to nebát se opouštět věci, které představují příliš velkou zátěž pro náš duševní život a vědomě podržet jen ty, které jsou nezbytné. Současně to však znamená opustit všechno, co jsme dosud považovali za sebe sama a za náš život. Nyní stojíme ve víru života před důležitým rozhodnutím a současně víme, že tohle rozhodnutí musíme udělat dříve, než naše loď klesne na kritickou hladinu a rozbije se ve středu víru.

Jan Amos Komenský k tomu napsal:

Nezatěžuj se ničím, co pro tebe není životně nezbytné, ale spokoj se s málem, jež slouží k pohodlí, a chval Boha. Jestliže se ti nedostává pohodlí, potom se spokoj s tím, co je nezbytné. Je-li ti i to vzato, pak hleď zachovat sebe sama. Nemůžeš-li ani sebe zachovat, zřekni se sebe, jen abys neztratil Boha. Kdo má Boha, může všechno postrádat, poněvadž má své nejvyšší dobro a věčný život s Bohem a v Bohu na věky. A to je také konec všech potřeb a přání.[1].


[1] Komenský, Jan Amos: Jedno nezbytné (Unum necessarium). Praha, Kalich, 1999, s. 181.

back to home pdf share