Kirche und Moschee

Islám a křesťanství – kde se setkávají

back to home pdf share

Křesťanství a islám mají společnou pestrou historii. Blízkost a vzdálenost, rivalita a vzájemné uznávání, válka a mír: Takto se navzájem vnímají a setkávají po staletí. Islám si v Evropě vytvořil postavení již dávno, ale je tady skutečně doma? Někdo si například může vzpomenout na koexistenci pod vládou muslimských Maurů ve Španělsku – krátká kvetoucí a mírová vzájemná výměna mezi židy, křesťany a muslimy, která skončila s reconqvistou v roce 1492, kdy bylo Španělsko znovu dobyto křesťany. Nicméně islám zanechal v Evropě své stopy a plody intenzivních vzájemných výměn mezi súfisty, kabalisty a křesťanskými mystiky nás stále inspirují.

Dnes se tzv. křesťanská Evropa nachází v neustálém napětí. Jeden důvod leží v konfliktu způsobeném zběsilým soupeřením o materiální zdroje, který je často přičítán „cizincům“. Tím jsme konfrontováni s potřebou mírového soužití a porozumění, zvláště s lidmi islámské víry žijícími v Evropě, nebo sem přijíždějícími každý den. Neznámost a nepodobnost týkající se zvyků každodenního života a náboženského přesvědčení „druhých“ je značná a mimo to křesťané ví jen velmi málo o svých vlastních náboženských kořenech. Takže pochopit hloubky vlastního náboženství, stejně tak jako těch druhých, může být velkým přínosem pro všechny.

Křesťanství a islám jsou spolu s judaismem počítány mezi monoteistická náboženství, takže sdílejí víru v jednoho boha, v čemž spočívá jejich příbuznost, ale také jejich největší problém: rivalita. Které je tedy skutečné náboženství jediného pravého Boha?

 

Odlišné ovoce jednoho stromu

V každém náboženství se Bůh zjevuje jako zákonodárce, který slibuje věčnou blaženost těm, kteří v něj věří a řídí se jím danými pravidly. Pravidla a doktríny – přijaté jako svaté pravdy – oddělují lidi různé víry. Za takzvanými křesťanskými a islámskými kulturami ve skutečnosti existují nejen společnosti[1] s různými náboženskými zvyky, ale i různé životní styly, které jsou více či méně patriarchální, s velmi odlišnými rodinnými povinnostmi a dalšími pravidly. Navíc křesťané a muslimové mají často tendenci navzájem se vidět skrze brýle předsudků a povrchnosti. Zastavit se na této vnější úrovni však znemožňuje dosáhnout společné řeči. Otevřené oboustranné setkávání vyžaduje vzájemné objektivní poznání. Kdo získá toto poznání, najde Boží lásku a lidství ve všech náboženstvích, nikoliv skrytou, ale pouze mírně odlišnou. Tak jsou křesťané a muslimové voláni objevit tuto lásku ve svých srdcích.

Za předpokladu, že všechna náboženství vycházejí z jedné božské sféry a když je přirovnáme ke stromu, který roste z nebe k zemi, nejprve vidíme odlišné ovoce. Zdá se, že tento strom nese tak odlišné ovoce, že je možné pochybovat o jeho stejném původu. Tyto plody mohou – kromě rozmanitých tvarů – svědčit o lásce nebo vymezení, míru nebo násilí, cestě k Bohu nebo malicherném trvání na vnějších rozdílech. Každé náboženství lze chápat jako systém pravidel, stejně tak jako vnitřní cestu. Kdo se snaží ovoce vyzkoušet, může zjistit, že ovoce s odlišnými tvary má stejnou chuť. Náš kognitivní nástroj je – podle slov křesťanského mystika Mistra Eckharta – božská jiskra v srdci,[2] která dokáže pochopit jednotu za všemi slovy. Je na každém, aby viděl věci v tomto vnitřním světle a následoval jej. Tím individuální životní praxe každého člověka ovlivňuje ideje, které mají druzí o svém vlastním náboženství nebo o lidském bytí – stejně jako o Bohu. A to je pravda v mnohem širším smyslu, než by to kdo předpokládal.

 

Vnitřní stezky v obou náboženstvích

Společná hloubka islámu a křesťanství leží v božském semínku, z něhož obě náboženství vzklíčila. Obě náboženství vždy zahrnovala vnitřní cesty, kterými procházeli mystici a gnostici.[3] Zatímco mystici hledají nejprve božské svými milujícími srdci, gnostici se pokoušejí proměnit skrze Gnosi. Oba vědí, že je možné setkat se s Bohem ve svých životech. Mohou se také na své stezce navzájem setkat – v prohlubujícím se porozumění a konečně jako přátelé a společníci.

Co mají společné lidé, kteří jdou vnitřní stezku islámu nebo křesťanství? Bez zobecňování, když člověk hledá, nalézá a následuje vnitřní světlo, nemůže tomu být jinak, než že zde existuje společný základ.

Všude, kde Bůh není viděn jako osoba, jako zákonodárce, dokonce ani výhradně jako stvořitel, otevírá se pohled na božské tajemství. Bůh, nezávislý na všech světech, je nicméně ve všech lidských bytostech, ve všech věcech a ve všech činnostech; vysvětloval Ibn Arabi (1165–1240), „největší šejk“ súfistů. „Jsme[4] mu blíže, než [jeho] tepna,“ říká Korán.[5] A: „Kamkoli se obrátíte, tam je Alláhova tvář.“[6] Ačkoli je totožný s věcmi, pokračuje Ibn Arabi, věci – a lidstvo – nejsou totožné s ním.[7] Jako hmotná bytost s myšlenkami a emocemi zaměřenými výhradně na hmotné věci si člověk ještě nezačal uvědomovat lidství určené bohem. Protože by se měl stát dokonalým člověkem, insan al kamil. Bůh začlenil své rysy do 99 nejkrásnějších jmen a ten, kdo Boha miluje, k Němu putuje skrz Jeho jména. Na konci této cesty, po vyhasnutí já (fanâ’) a po obnovení v Bohu (baqâ’), existuje úplná jednota, zvláště když je Bůh jediná skutečná existence. Nechte následující hovořit samo za sebe. Bůh říká: „A když ho miluji, jsem jeho sluchem, kterým slyší, jeho pohledem, kterým vidí, jeho rukou, kterou uchopuje, a jeho nohou, kterou kráčí.“[8]

Křesťanští mystici rozvinuli podobný názor. Shrnuto, Mistr Eckhart[9] (1260–1328) jej vykládal přibližně takto: Za biblickým tvůrcem-Bohem existuje božství, nejvyšší, nestvořené bytí, bezpodstatný základ, a ta nejvnitřnější lidská duše, v níž září „Božská jiskra“, je s ním spojena. Bůh je bytí všech stvoření, my lidé ale máme k tomuto stavu bytí nejdřív najít přístup. Ježíš Kristus je příkladem dokonalého člověka a všichni se mohou stát synem Božím skrze lásku. Cesta k tomu spočívá v lásce a porozumění z úrovně duše. Proto láska osvěcuje lidskou bytost a zachraňuje duši před smrtí. Mistr Eckhart popisuje tento stav takto: „Oko, ve kterém vidím Boha, je to stejné oko, ve kterém Bůh vidí mě; mé oko a Boží oko jsou oko jedno, jedno vidící, jedno vědoucí, jedno milující.“[10]

Konec konců jde o toto: „Kdo miluje, nemá náboženství, ale Boha samotného.“[11]

 

 


[1] Je zde třeba uvážit to, že ani křesťanské, ani muslimské komunity nejsou homogenní: stejně tak jako má každá křesťanská země v Evropě svůj vlastní způsob života, tak ho má i každá muslimská země – zcela odlišný od jednodimenziálního pohledu, kterému nás může běžné mínění nechat věřit.

[2] Ve které schopnost poznání není naše vlastní, ale toto poznání je oblastí, do které můžeme vstoupit.

[3] V islámu ty druhé nazývají ȃrifûn.

[4] Alláh je ten jediný, kdo tady mluví.

[5] 50:16.

[6] 2:115.

[7] Futuhat al Makkiyah III 384.18.

[8] Hadith Qudsi.

[9] Po přečtení Averroa (Ibn Rušd) a Avicenny (Ibn Síná), stejně jako Moše Maimonida – existuje bohatý společný základ mezi súfisty, kabalisty a křesťanskými mystiky.

[10] Z kázání: Kdo mě poslouchá, nebude se stydět. Zdroj: internet.

[11] Rúmí, přesný zdroj neznámý.

 

back to home pdf share