Jako navlečené korálky váhání,
zesilují podněcování květinového ducha,
aby určovaly a zvažovaly,
jaké kroky učinit.
Měli bychom se připojit k jejich padání
a rozložit se, jak předjímá osud,
nebo se spíše pevně držet větve?
Přelstít vítr,
vynechat navždy čas,
výstižně popřít osud.
A opustit ty, kdo vlastní jen to,
co si pořídili a nic jiného.
Strach ze ztráty ochromuje,
nevědomky,
drží ducha budoucnosti v kleštích.
Kam zrak nedosáhne, noha nevstoupí.
Bylo by snad nejlepší upadnout jako list…?
