Connection

Vnější a vnitřní hyperpřipojení: cesta dovnitř

back to home pdf share

S příchodem aplikací pro odesílání rychlých zpráv jsme stvořili opravdovou „globální vesnici“, kde interagujeme jeden s druhým bez ohledu na vzdálenost. Sdílíme fotky, audio, video a tak dále. Jsme hyperpřipojeni. Dnes už není akceptovatelné nepodávat o sobě zprávy, když jedeme pryč, pracovně nebo ve svém volném čase. Například každý, kdo má mobilní telefon, může komunikovat a interagovat minimálně.

Sociální sítě a aplikace pro rychlé odesílání zpráv nám dovolují mít tolik přátel, kolik chceme, z různých zemí světa. Vždyť to znáte, můžeme být dokonce blíž přátelům, které už máme, a našim příbuzným. Možná je teď můžeme i více poznat, protože život každého je stále více exponován pro ty, kteří mají čas sledovat jejich tak dobře připravené profily. A také být s někým osobně je poněkud únavné. Někdy se to stává přítěží. Bez fyzického kontaktu, když musíme jednat jen s projekcemi, se někdy spolužití stává méně problematické. A zdá se to být tak dobré, idea přistupovat k sobě virtuálně je velmi přitažlivá. Nebylo by takové zjednodušení žádoucí ve vztahu k nám samým? Rychlé, krátké a praktické zprávy by byly skvělým nástrojem k udílení pokynů našemu vlastnímu bytí, poněvadž často hřešíme přemírou slov a komplikací.

Nicméně být ve spojení se sebou samým, ve spojení stejně efektivním jako aplikace, které používáme, se zdá být pro lidskou bytost nedosažitelné. Jsme hypopřipojeni, když jsme sami. „Hypo“, opak „hyper“, je méně. To znamená, že zatímco jsme 24 hodin ve spojení s vnějším světem, víc a více zapomínáme na spojení se svým vnitřním světem. Zapomínáme, jak nakládat se svým „profilem“, vyhýbáme se tomu (nebo jej nechceme) „přidat“ do své vlastní sítě kontaktů: nemyslíme na dialog se sebou samými. Jako kdybychom se ztratili v této virtuální síti, podmíněni různými jejími mechanismy, pokračujeme v hledání způsobu, jak dokončit víc smysluplných věcí, které uspokojí naši touhu po něčem neurčitém.

Každé oznámení na Facebooku je příslibem spásné novinky, stále obnovovaná naděje, opakovaně zklamávaná. Stovky zpráv nahromaděných ve WhatsApp skupinách, počínaje zprávou „Dobré ráno“ až k explicitně násilným videím, nám ozřejmují, jak těžkým úkolem se stalo zůstat ve spojení. Je to úkol, který nás paradoxně stojí spoustu času, protože pokud je pravdou, že nemusíme čekat dny a měsíce na odpověď v korespondenci, také je pravdou, že dnes konzumujeme a sdílíme zbytečné informace v tak velkém rozsahu, že nestíháme číst a odpovídat na všechno. Okamžitá rychlost připojení a množství informací, které dostáváme, si vynucují povrchní kontakt a trivializaci významů. Se zrychlením komunikace, místo toho, abychom měli více času, se informační tok zintenzivňuje. To je mýtus o Sisyfovi v postmoderní verzi.

Nemohl by se technologický pokrok zbavit té nepříjemné práce tlačit kámen nahoru na kopec? Zdá se, že odpověď je „ne“. Avšak bylo by nefér a naivní přisuzovat příčiny všeho nového zla technologickému pokroku. Zaprvé proto, že toto zlo je nové jen zdánlivě a za druhé proto, že zařízení, která používáme, jsou jen nástroji nebo kanály, které se propůjčují k účelům, které jim my určujeme. Vězení, ve kterém se mnozí z nás vzhledem k „virtuálnímu světu“ nachází, se podstatně neliší od vězení našeho „reálného světa“. Je to vnitřní vězení. Jsme vězni úzkosti, nejistoty, zoufalství. Za takových podmínek vždy zakoušíme vnější faktory jako kastrátory naší svobody.

Jestli je potřeba udělat něco ke zlepšení této neutěšené situace lidské bytosti, místo, kde je třeba začít, je člověk sám. A zas a znova, není to nic nového. Potřeba vnitřní reformace byla zdůrazňována od začátku naší historie v různých známých posvátných textech i ve velkých literárních a filozofických dílech lidstva. Hledání chybějícího článku, návrat domů, probuzení k povědomé avšak zapomenuté pravdě – všechny tyto obrazy odkazují k touze po vnitřním spojení zmíněném na začátku. Kam až můžeme zajít, abychom tohoto spojení dosáhli? Abychom dostali odpověď na tuto otázku, zkontrolujme si, do jakého bodu jsme teď na naší cestě dospěli. Protože by nebylo přemrštěné vyhradit si, že vše, co jsme zatím podstoupili, je výrazem této touhy, přestože její předmět je pro naše vědomí neurčitý.

Pokud správně následujeme tuto cestu reflexe, potom dívajíce se na stopy naší minulosti, jsme nuceni dojít k závěru, že nedostatečné vnitřní spojení bylo příčinou velké bolesti. Lidská bytost ukázala, že neví, jak žít odděleně. Možná, že to, co popisuje Písmo svaté jako přemožení smrti, je přesně tímto odstraněním současného rozpolcení v naší bytosti. Spojení se sebou samým je to samé jako rozbití pout, která nás vážou k naší úzkosti. To znamená být si vědom záměru, který dává směr životu, a být si vědom role, kterou v něm představujeme. Odstranění překážek, které nás oddělují od naší podstaty víc než aby nás přibližovaly, nás sjednocuje. Právě o toto sjednocení naše duše usiluje s velkou vervou mnohem víc než o cokoli jiného. Kéž bychom pak povýšili ono hyperpřipojení, které nám technologie přinesla, na vyšší úroveň v nás, abychom rozpustili vše, co nás omezuje, a abychom transformovali vše, čím jsme.

back to home pdf share