Man - Game

Hry a hledání autonomie

back to home pdf share

Bábušky jsou slavné ruské panenky obsažené jedna v druhé. Jejich původ se pravděpodobně vztahuje k japonské sošce Buddhy, vyřezávané ze dřeva, která dorazila do Moskvy na konci 19. století. Přivezl ji Savva Mamontov, zakladatel uměleckého kruhu kolonie Abramtsevo. Japonský Buddha obsahoval uvnitř čtyři menší identické sošky. Zajímavé je, že japonské duté panenky jsou obvykle ve skupině po sedmi, a říká se, že představují vnitřní bohy.

Chceme se bavit o tom, jak moc o nás tyto panenky vypovídají a především o našem vztahu ke hrám a o způsobu, jak nás hry ovlivňují. Bábušky jsou fragmentem nekonečna a zároveň se podobají našim životům. Ve skutečnosti, jakkoli paradoxně to může vypadat, se nyní ví, že existují nekonečna obsažená ve větších nekonečnech. Nekonečná množina iracionálních čísel se považuje za větší než nekonečná množina racionálních čísel a obojí je obsaženo v nekonečné množině reálných čísel. Na druhou stranu, pokud stanovíme, že život, který vedeme, je množinou her, ve kterých jsme vázáni dodržováním pravidel, uvědomíme si, že existují mikroperspektivní hry obsažené v makroperspektivních.

V této analogii hra života ve společnosti obsahuje hru rodinného života, ta obsahuje hru milostného života, ta zas obsahuje hru individuality. V praxi je obtížné určit, která hra je obsažena v které. Možná, že výše zmíněná posloupnost není správná anebo se to liší od osoby k osobě (záleží na prioritách každého jedince). Ale zdá se, že dříve nebo později nevyhnutelně zjistíme, že tento vztah omezení existuje a že formuje strukturu našich životů. Podíváme-li se ven, vidíme otevřený systém, kde spolu interaguje několik systémů vyměňujících si vzájemně vstupy a výstupy. A my, majíce vše domněle pod kontrolou, se ladíme na podmínky, které každá hra ukládá, když se cítíme být integrovaní do systému. Nebo je odmítáme, pokud vnímáme systém jako vězení, které nás zbavuje autonomie.

Hledáme autonomii, ale pokud se znova na sebe podíváme, jako bychom byli vně systému, vidíme změť faktorů, které podmiňují naše volby. Podmínky kultury, chování a úsilí zaměstnavatele určují pravidla hry práce, stejně jako podmínky rodinného života nám určují pravidla pro rodinnou hru a podmínky milostného života, života ve škole a života, když nepracujeme, nám určují pravidla hry párů, hry studentů a hry nezaměstnaných. Je těžké spatřit, kde to začíná a kde to končí.

Z toho důvodu jsme nuceni dojít k závěru, že víra v to, že máme autonomii je vpodstatě iluzorní. Nemáme ani svou vlastní autonomii, protože nejsme nic víc než postavy používané ostatními v jejich vlastních hrách, ať se nám to líbí nebo ne. Sami se stáváme herci, které představujeme. Od raného dětství jsme vedeni ke hraní. Naši rodiče nás sledují jako první diváci našich pohybů, čekajíce na naše nejlepší představení. Jsme chráněni před bytím tím, kým skutečně jsme, protože chceme naplnit očekávání ostatních i očekávání, která považujeme za vlastní. Jak můžeme mít autonomii, když se náš život scvrkává na pokus dosáhnout norem, které nám určují hry, do nichž jsme vrženi?

Prrr! Moment. Protože hrajeme hru psaní, musíme psát způsobem, jakému, jak si myslíme, porozumíte, ale to už jsme ten úvod do her příliš natáhli. Ústřední téma toho, co čtete, jsou elektronické hry. Trh s nimi je jedním z nejrychleji rostoucích a začne ve vašem výkladu hrát svou roli.

Elektronické hry se na dlouhou dobu staly oblíbenými a jsou obviňovány z toho, že nás vytrhují z reality (jako kdyby před nimi nebylo nic podobného, co by to nesvedlo). Elektronické hry jsou hry v rámci her a subsystém mezi mnohými jinými. Ale spíše než jakýkoli způsob úniku, hry poskytují interakci, dovolují nám realizovat naše touhy po heroismu, dovednostech, strategii a tak dále. Na rozdíl od reálného života, přináší nám velmi jasné záměry: ukážou nám dopředu cestu, radí zkratky, nástroje a odmění každý úspěch. Naše tresty nejsou tak vážné. Ve hře mohu eliminovat nepřátele a dostat se až k bodu smrti, ale stále mohu vstát ze své ergonomické židle a sníst si svůj sendvič s kečupem, zklamaný, ale nezraněný. Ze všech „úniků z reality“, co máme, nám hry nejvíce umožňují naše zasahování. V nich jsme svobodní a myslíme si, že jsme autonomní, jak jsme se zmínili v odstavcích výše.

Protože hry zrcadlí skutečný život – takový, kde 3D nevyžaduje brýle – jsou zdrojem sebepozorování. Jejich obliba ukazuje, že unikáme z neštěstí, protože v nich chceme vědět, kam jít, být svobodní vybrat si cestu, nalézat poklady…

Chceme přesné rady a instrukce a hry nám to nabízí. Ale my se v nich nikdy plně nerealizujeme, protože hledáme vně nás samotných to, co lze nalézt pouze uvnitř. Chodíme vnějšími cestami a hrajeme imitující hry. Hrami klameme své instinkty. Poskytují nám něco jemnějšího, ale toto něco je pouze odrazem této strany, násobek toho samého. Takže i když hry přináší dočasné uspokojení, necítíme se díky nim kompletní.

Nicméně autonomii můžeme získat, když se naše jednání zaměří na vnitřní cestu. Pouze potom, unaveni z vnějších her, zažijeme svobodu. Jako s bábuškou. Až projdeme jednotlivými stupni, to jest až poznáme a překonáme každé další „já“ v nás, najdeme poslední malou panenku, tu nejmenší, tu nejopravdovější, tu jedinou, která nemůže být rozdělena. To je konec hry a začátek reality.

back to home pdf share