Plato

Platón a vzpomínka duše

back to home pdf share

Platón, řecký filosof žijící v období mezi 5. a 4. stoletím před Kristem, je považován za jednoho ze zakladatelů západního myšlení. Jeho teorie o idejích a jeho politické úvahy jsou často spojovány s křesťanstvím a socialismem. Jeho filosofie také obsahuje obecně známé prolínání s tak zvanou východní tradicí, a nejvíce nápadným příkladem, který můžeme zmínit, je téma o nesmrtelnosti a převtělování duší. Přímo spojená s tímto tématem je idea vzpomínání duše, což je druh vzpomínky na vše, jak žila ve svých mnoha inkarnacích, ale většinou na to, jak žila ve svém původním stavu, před tím, než přišla na tento svět.

Platónova teorie říká, že vědění je vzpomínání a že rozvíjení „praxe vzpomínání“ je cesta k dosažení podstaty všeho a návrat k původnímu životu. Na co by mělo být poukázáno bez ohledu na množství detailů této teorie, je důležitost, kterou přikládá paměti v životě toho, kdo hledá pravdu. Samozřejmě je to zvláštní paměť, související s věcmi, které přesahují vnímatelný svět. Naše omezená schopnost poznat pravdu a spravedlnost je tedy jen zbytkem naší schopnosti žít s nimi ve spojení z doby před tím, než jsme získali fyzické tělo. Náš stav v tomto světě je proto pro duši nepřirozený a nesmírně bolestný.

Úzkou souvislost s naší pamětí má uvědomování si naší identity. Například je snadno pochopitelné, že historie země umožňuje jejím obyvatelům formovat ideu společné národnosti, tak jako naše vzpomínky v nás upevňují naši individualitu. Nebylo náhodou, že autor Malého prince vysvětloval skrze lišku, že zaujmout někoho vyžaduje vytvářet s onou osobou příběh, rozvíjením okamžiků… Rozvíjejte zaujetí. Proto může ztráta paměti způsobit člověku velmi nepřijemné následky; asi nejhorší z toho je zapomenout na to, kým jsme. Zapomenout to, kým jsme, přináší ztrátu smyslu, pocit nepřetržitého vyhnání a vnitřní prázdnotu. Na druhé straně silná nebo intenzivní vzpomínka na něco konkrétního vyjadřuje, že je pro danou osobu něco velmi důležité. Bůh sám chce ukázat svou starost a lásku k lidem při zdůraznění toho, jak moc byly jeho myšlenky znepokojené:

Cožpak může zapomenout žena na své děťátko, neslitovat se nad synem ze svého lůna? I když ona může zapomenout, já na tebe nezapomenu.

- (Izajáš 49:15)

Pokud je běžná paměť člověka úzce spojena s jeho identitou, tak paměť, kterou popisuje Platón a která je pamětí duše, je jistě schopná odhalit podstatu samotné duše. Ačkoliv duchovní identita člověka působí při vstupu do svědomí potíže, neustále mu ukazuje ve vzpomínkách svou skutečnou existenci, což se projevuje v touze po plném životě, věčnosti a lásce. Rozvažování o všech těchto věcech z dávných dob je důvodem, proč je neustále vyhledáváme. Platón v dialogu Faidros zdůvodňuje, proč je máme rádi:

Při vývoji, kterým duše prochází, dojde k poznání podstaty. Toto poznání čisté pravdy ji uvede do největšího štěstí. (…) Je důvodem, který pozvedne duše do nebe Pravdy, protože jen potom mohou najít potravu, která je schopná vyživovat a vyvíjet jejich křídla, to jediné, co odtahuje duši od nízkých vášní.

- (Faidros)

Znát podstatu věcí je triumfem duše.

Jak by potom bylo možné odchýlit duši od tohoto požehnaného stavu? Mýtus, který Platón využívá, aby ilustroval své myšlení, odhaluje potíže způsobené chtivostí rozvažovat o podstatě nebo touhou mít více. Důsledkem tohoto zmatku je nemožnost zde nadále existovat:

Když je duše sycena nečistou potravou kvůli neblahé chtivosti, nectnosti a zapomnětlivosti, stává se těžkou a padá bez křídel k zemi.

- (Faidros)

To vysvětluje, proč jsou lidé ve svých obyčejných životech stále nešťastní, bez ohledu na to, jak velký je jejich úspěch. Jsou jako sloučenina mezi duchem a hmotou, udržující v duchu jeho pravou podstatu. Protože si nejsou schopni vzpomenout, vede to lidstvo k uskutečňování naplnění ve hmotě, dokud si neuvědomí, že úspěch v tomto úsilí je nemožný.

Znovu získat „duchovní paměť“ je to samé, jako vědět, kdo jste a jaká je vaše role v tomto světě. Avšak, jak bylo už dříve zmíněno, takové uvědomění potřebuje rozvíjení spirituálních podnětů, které už vlastníme: rozvíjení naší „pravzpomínky“. Naše touhy po lásce, pravdě, spravedlnosti a rovnosti jsou reflexí hermetického Dobra, které je mimo veškerou dualitu. Když vkročíme na stezku, je tato touha stimulována a je očišťována od iluzí já. Jedná se o rozvíjení nového příběhu, aby uchvátil novou bytost, kterou se máme stát: tím jedním, kterým jsme vždy byli.

back to home pdf share