Monstar

Večer v Mostaru

back to home pdf share

Večer v Mostaru. Ale nikoliv večer v našem století. Ve své fantazii jsem se vydal do Mostaru devátého století, do starobylého města pocházejícího z římské doby. Zde nacházíme jedno z nejdůležitějších období staré, ale vždy znovu se objevující čisté křesťanské víry.

Sleduji malou skupinu prostě oděných Bosňanů, jdoucích úzkou uličkou svého města. Na každém rohu ulice se vzájemně míjejí pestrobarevně odění muži a ženy, buď na cestě do řeckého pravoslavného kostela, kostela s oslnivými rituály a těžkou hudbou, nebo směřující k divadlu; všichni jsou vystrojení stejně okázale. Rozlišit lidi jdoucí do kostela nebo do divadla je těžké, protože obě skupiny se vesele smějí a mají na sobě stejně krásné oblečení.

Muži a ženy, které sleduji, jsou tiší, nenápadní a soustředění. S odhodláním přecházejí nádherný Trajánův most s jediným kamenným obloukem, který se klene nad rychle tekoucím proudem z hor pospíchající řeky Neretvy.

Zastavují se u budovy se strohými kamennými zdmi a s doškovou střechou připomínající stodolu, aniž by cokoli prozrazovalo chrám za jejími dveřmi, chrám zasvěcený Nejvyššímu…

Vstupují dovnitř a já je následuji.

Velký jasný prostor s bíle natřenými zdmi a hrubými dřevěnými lavicemi se brzy zaplní mnoha těmito tichými, přátelskými lidmi, muži i ženami.

Nejsou tu ani sloupy ani pilíře, ani dekorace, obrazy nebo ikony. Nenajdeme tu žádný bohatě zdobený oltář se zlatými svícny a kalichy. Ale úplně vzadu stojí široký stůl pokrytý bílým plátěným ubrusem.

Jediným předmětem na stole je ručně psaný Nový zákon a srolovaný pergamen, který obsahuje některé inspirované hymny ze staré apoštolské církve – a to je jediné znamení, z něhož lze odvodit, kde se může nacházet vůdce shromáždění.

Starý muž, jemuž bílé vlasy v kadeřích padají na ramena, sedí vedle stolu. Má na sobě také jednoduché šaty bosenského venkovana té doby a nijak se neliší od ostatních mužů jeho věku. Rukama si částečně zakrývá svou tvář s jemnými rysy. Držení těla a gesta prozrazují, že je ponořen do modlitby.

Potom vstává, kleká si – následován všemi přítomnými – a srdečně všechny zdraví jasnou modlitbou, plnou síly a oddanosti, dokonale ukazující, že je hoden svého jména Bogomil – „člověk, který se modlí“. Jeho jméno se také může přeložit jako „Přítel Boha“.

Na konci jeho modlitby se k němu shromáždění připojí v modlitbě Otčenáš, která je ukončena jasně slyšitelným „amen“.

Pak se zvedne píseň v nádherném rytmu tónů, vracející se ke stejným melodiím, které zpívali apoštolové a Mání. Následuje čtení z příběhů Nového zákona.

Až když vrátí rukopis neocenitelné hodnoty na jeho místo, pokračuje, aby pozorně sledujícím posluchačům vysvětlil charakter a symboliku svého velkého vzoru Pána Ježíše.

Mluví o jeho nevlastnění ničeho, o tom, jak byl odmítnut svým vlastním lidem, jak vždy poukazoval na blížící se Království – imanentní, uvnitř člověka samého.

Vypráví o vnitřním významu kříže a ukřižování a o návratu do nebes, které musí uskutečnit každá lidská bytost ve své představě a ve svém vnitřním já.

Hovoří o tom, jak se tato duchovní bytost pohybovala po dobu šesti týdnů po zemi v téměř glorifikovaném těle, a přitom učila, vyučovala a vyzařovala sílu.

A když popisuje, jak Kristus uskutečnil „ukončení veškeré smrti“, jako by shromáždění, stejně jako Štěpán, vidělo otevřené brány nebes.

A cituje žalm 24:

„Brány, zvedněte výše svá nadpraží,

výše se zvedněte, vchody věčné,

ať může vejít Král slávy.

Kdo to je Král slávy?

Hospodin, mocný bohatýr,

Hospodin, bohatýr v boji.

Brány, zvedněte výše svá nadpraží,

výše se zvedněte, vchody věčné,

ať může vejít Král slávy.

Kdo to je Král slávy?

Hospodin, zástupů,

on je Král Slávy!“

(Český ekumenický překlad Bible)

 

S klidem a silou jim tento Bogomil popisuje vnitřní Království, načrtává bohatství duchovního života a ukazuje, jak ve srovnání s tím pohrdání, výslechy a pronásledování těchto dnů ztrácejí svou váhu.

A v tom všem není nic, co by chtělo vyvolávat emoce, žádné smyslné vzrušení nebo osobní uspokojení, ale atmosféra tak duchovní, tak čistá a skutečně posvátná, že nikdo bez „čistého srdce“ nemůže vstoupit.

A po dalším „Otčenáši“ bratři a sestry bratrstva bogomilů odcházejí. Znovu přecházejí most přes Neretvu, stále ještě plni čisté zkušenosti, stále ještě naplněni živým gnostickým slovem, a také stále ještě si jisti, že uvnitř náležejí ke Království.

A jak pomalu mizejí v úzkých uličkách města Mostaru, vracím se zpět do svého dvacátého prvního století.

Takto se modlí na konci takového zářícího, přímého čistého bogomilského setkání uvnitř rezonujícím gnostickým Otčenášem:

Bože všemohoucí,
jež spočíváš na nebesích,
Velký hybateli vesmíru
a všech sil v něm,
naslouchej modlitbě svých služebníků,
kteří v Tebe vkládají svou víru.

Modlíme se, abys nám umožnil
každý den získávat Tvou božskou životní podstatu, pro útěchu a sílu,
pro Tvou slávu a pro spásu lidstva.

Odpusť nám, když tak často scházíme z Tvé cesty,
jako i my odpouštíme našim bratřím a sestrám.
Buď nám nablízku a v nás,
posiluj a zachovej nás, neboť jsme pouhými nástroji v Tvých rukou.

Chraň nás v nebezpečí a zlu
a nenechávej nás v pokušení.
A dej, ať nás Tvá moc vždy zachová a ochraňuje.

Jsi velký zdroj Gnose a moudrosti.
Uč své služebníky svou svatou přítomností
a veď nás, nyní a vždy.

 

Amen

 

 

Poznámky:

[1] Bogomilové jsou následovníci kněze Bogomila, který začal šířit své učení z vesnice Bogomila v dnešní Makedonii na počátku desátého století. Jiná verze vzniku říká, že bogomilství má počátek v bulharském hlavním městě Preslav v roce 927 z podnětu Bojana, syna cara Simeona. Bojan své vzdělání získal na slavné univerzitě v Konstantinopoli, které vycházelo z učení sedmi zásad Herma Trismegista.

Doslovný význam slova „bogomil“ je „Bohem milovaný“; bogomilové byli velmi aktivní, s vyjímkou období těžké perzekuce, jako bratrstvo „pravých Křesťanů“ až téměř do roku 1450. Jsou blízce spřízněni s katáry, na které měli velký vliv a byli proto někdy nazýváni katáry z východu. Dostávalo se jim velké podpory od obyvatelstva pro pevné a nezkažené vystupování jejich parfaitů. Mocně působil jejich pokojný a skromný způsob života, jímž šli svou cestu spásy.

Mostar a okolí byly pro bogomily významným místem. To lze ještě vidět na nesčetných náhrobcích opatřených hlubokou symbolikou (tzv. „stećky“), které se v této oblasti stále hojně vyskytují.

[2] Otčenáš byl jedinou modlitbou, kterou bogomilové uznávali. Ostatní modlitby a zpěvy shledávali mnohomluvnými – mnogoglagolanja. Klíčová poučka učení bogomilů zní: „Pravá Kristova církev je v srdci člověka.“

back to home pdf share