Black

Úvahy dne – o vyšší temnotě

back to home pdf share

Při duchovní stezce objevujeme zářné oblasti. Teprve poznáváme vnitřní zakotvení ve Světle, Moudrosti a Lásce.

Můžeme mít i pocit, že se stvoření odehrává.

A co je před stvořením?

Kde je ta prapříčina všeho a ničeho? Kde je to, co předchází stvoření, to nestvořené? Můžeme to nalézt ve „světle“?

Odpovědí je tiché tušení, mírnost přesahující veškerý i ten vyšší rozum. Přesto je to tušení tak mocné, tak silné.

Jakoby to byla energie nebytí.

To stále čekající.

Bod nula.

Přesto bod. To, co je a současně není.

Světlo a plnost vypovídají o stvoření. Ale tento stav, bod je před stvořením. Vzpomeneme-li si na obrázky Roberta Fludda[i] o stvoření na ten první černě vyšrafovaný čtverec, to je ten bod nula, ta vyšší temnota.

Je to matérie bez formy, bez množství a míry. Je to materia prima.

Pro Paracelsa to bylo Velké Mystérium, které není stvořeno.

Je to to nepoznané, to nepojmenované. Je to ještě a snad stále, nebo už zase mimo formu.

Překračuje to vše zjevené. Je to v nebytí.

A právě tato „prázdnota“ je ta svoboda Ducha, to je Duch.

Je to svoboda před formou, svoboda přijmout jakoukoliv formu a podobu. To je ryzí svoboda.

Podobně snad uvažoval také Giovanni Pico della Mirandola, když umístil sice již stvořeného Adama mimo hierarchii stvoření a slovy stvořitele mu řekl, aby si zvolil, jak bude žít, zda nízce jako rostlina či zvíře, nebo zda přijme podobu anděla, nebo se rozhodne být člověkem nebo bohem.

Řeči o důstojnosti člověka[ii] uvádí: „Kdo se neuspokojen losem žádné ze stvořených bytostí uchýlí ke středu do své jednoty, bude učiněn jedním duchem s Bohem v osamělé temnotě Otce, jenž je nade vším, a bude převyšovat všechna stvoření.“

Vyšší, božská temnota, jaká je?

Je v ní napětí celého stvoření, napětí bytí a nebytí.

Je to vznešená temnota, prapůvodní a „těhotná“ plozením.

V ní jsou všechny možnosti, aniž by současně nutně byly.

To je Bůh beze jména. Bůh všeho a všech.

Jméno je vibrace a to má Duch, který se vznáší nad vodami.

Jako Svatý Duch se sklání jeho sedm paprsků k Zemi a člověku.

Ale beze jména je stav ještě vyšší, před stvořením.

Je to nesmírný klid počátku, to neprojevené, co dřímá v lůně Matky. A současně je to Otcova potence všech možností a forem.

Proto to není nic.

Je to prapříčina.

Člověk jako mikrokosmos má v sobě zárodky všeho, tedy i tohoto nezjeveného prapočátku. Element materia prima dřímá nepoznán v hlubinách nitra.

Pociťujeme jen neurčitou, ale zřejmou přitažlivost. Ta přitažlivost je dána příbuzností, magnetismem stejného.

Není to velkolepé, že každý člověk má v sobě Velké Mystérium?

 


Text je inspirací na: Catharose de Petri, Das Siegel Erneuerung, kap. II a III, RP, Haarlem 1985; Karl von Eckarthausen, Über die Zauberkräfte der Natur, RP, Haarlem 1996

[i] Utrisque cosmi… historia, 1617, in: Göttliche Weisheit, Göttliche natur. Die Botschaft der Rosenkreuzer-Manifeste in der Bildsprache des 17. Jahrhunderts, In de Pelikaan, Amsterdam 2014

[ii] Oratio de dignitate homini, 1486/87

back to home pdf share