Egypt

Ruce duše – část 1

back to home pdf share

Duše člověka dostala dvě ruce: levá se měla natahovat vzhůru k Duchu a pravá – držená dole – měla žehnat zemi, předávat jí sílu a moc nebeských světů, aby to, co je dole, bylo stejně vznešené a plné nádhery jako to, co je nahoře. Mělo se stát zrcadlem odrážejícím Maat – kosmický zákon spravedlnosti a rovnováhy napodobovaný ve hmotném světě.

Být spojnicí mezi duchovním světem a hmotou – to bylo a je údělem duše. Naplnění tohoto osudu je však otázkou budoucnosti. Duše moderního člověka je utkána z éterů patřících do světa přírody, které nejsou dostatečně ušlechtilé, aby se staly „nevěstou“ Ducha.

Maat

Egyptská bohyně Maat, kterou lze ztotožnit s božským Slovem, Logosem, Plánem, byla zobrazována jako klečící žena s okřídlenýma rukama, z nichž jedna směřovala k nebi a druhá k zemi. Hlavu bohyně zdobilo pštrosí pero, nazývané šu a odvozené od slova Šu, jména boha vzduchu, země a nebe, a které znamenalo „světelný prostor“. Po smrti člověka položila bohyně Maat toto pírko na jednu misku váhy a lidské srdce na druhou. Pokud bylo srdce, podle Egypťanů sídlo duše a vědomí, těžší než pírko (tj. nečisté), byl člověk pohlcen démonkou Amemait, která byla křížencem hrocha, krokodýla a lva. Pokud byly váhy během vážení v rovnováze, znamenalo to čistotu a bezhříšnost srdce a lidská duše se mohla spojit s Osiridem, Duchem, a žít navždy v Ráji. Procesu vážení se zúčastnili Anubis (bůh podsvětí) a Thoth (velký učitel lidstva), jehož řecké jméno je Hermes.

Egyptské mýty se nám mohou jevit jako pohádky, vytvořené nevzdělanými lidmi, aby vysvětlily záhady života a smrti. Zasvěcenec v nich však pozná tajemné poznání sdělované zahaleným způsobem, které je základem vnitřního, mystického křesťanství, jehož cílem je zcela proměnit lidskou duši, aby se mohla spojit s Duchem.

Posmrtný život?

Budeme-li hovořit jazykem egyptských mýtů, můžeme říci, že „srdce“ každého průměrného moderního člověka je po smrti pohlceno démonkou Amemait. Převedeme-li to do esoterického jazyka, říkáme, že vědomí takové osoby se ztrácí; jeho osobnost se postupně rozkládá a „nesvaté“, kontaminované étery tvořené kyslíkem, vodíkem a uhlíkem se připojují k éterům patřícím do světa přírody a živlů: voda (v mýtu představovaná krokodýlem), oheň (symbolizovaný lvem) a země (hrochem). Zde můžeme zaznamenat nedostatek čtvrtého prvku, který konstruuje lidskou osobnost, totiž vzduchu, reprezentovaného dusíkem. To v žádném případě není náhoda. To znamená, že lidskému srdci chyběla duchovnost; bylo zcela naplněno vášněmi a touhami (oheň), emocemi (voda) a chamtivostí a materialistickým postojem (země), a proto bylo těžké a patřilo do fyzického světa. Pouze srdce nesoucí v sobě zářivý dech Šua bylo lehké jako pírko a hodné spojení s Osiridem.

Pštrosí pero symbolizovalo oduševnělé lidské vědomí. Pštros jako nelétavý pták představuje lidskou duši, která patří zemi. Je to však pták s peřím, které je atributem vzduchu, což znamená, že duše se svou orientací a prací na sobě pročistila, zušlechťovala a plně rozvinula mentální tělo (pštrosí peří), díky kterému se může spojit s Duchem.

Tato hloubka egyptského mýtu je nadčasová. A pokud budeme mít uši k slyšení, oči k vidění a srdce k porozumění, pochopíme, že jsme povoláni žít ve vyšší realitě, než je ta pozemská. Sežrání démonkou Amemait trochu připomíná biblického Jonáše, kterého spolkla velryba. Můžeme zde nalézt odkaz na lidský mikrokosmos připoutaný k zemi, odsouzený k neustálému vtělování do hmotného světa – k uvěznění, dokud se člověk neprobudí a nezačne toužit po světě Ducha.

Současný Adam

Osvobození z magnetického pole Země však nebude dosaženo přirozeným vývojem. Současný člověk se sám od sebe nestane obrazem Maat, nositelem Slova, Synem Božím, Christophorem. V současné fázi svého vývoje se podobá Adamovi z fresky Michelangela v Sixtinské kapli. Jeho (Adamovo) ležící tělo patří téměř celé zemi a prst, který natahuje směrem k Bohu, je slabý, pomalý a pasivní. Celá postava tohoto muže vyjadřuje netečnost, lenost, lásku k pohodlí. Horizontální poloha ukazuje připoutanost k hmotě a nechuť zabývat se vyššími věcmi.

V éře Vodnáře se lidé masivně probouzejí z hypnotického zaujetí záležitostmi fyzického světa. Obrazně řečeno, natáhnou ukazováček a nasměrují ho k Duchu; neuvědomují si však, že stále „leží“; že tělesně (myslíme i jemnohmotná těla) stále patří zemi. Neboť dokud člověk nepochopí svůj stav, nepozná cestu osvobození a nevykoná na sobě Velké dílo, bude jeho srdce patřit Amemait; bude podléhat zákonu karmy a jeho mikrokosmos se bude točit v začarovaném kruhu neustálých inkarnací.

Jak se osvobodit?

První podmínkou osvobození je uvědomit si skutečnost, že jsme ve vězení, kterému dnes mnoho lidí říká Matrix. Není to však „božský matrix“, ale svět vytvořený z jeho světelné, mentální substance, fungující na nízkých frekvencích strachu, oddělování, nedostatku světla (tj. vědění) a nedostatku lásky. Duše uvězněné v tomto světě nemohou překonat tuto vibrační bariéru. Přes tvrdou práci na sobě nedokážou vymýtit svou sebestřednou povahu; nemohou překročit svou tendenci k dvojímu vnímání reality; nedokážou bezpodmínečně milovat a žít beze strachu. I když na mentální úrovni vědí, čím by měly být, nejsou schopny tyto vysoké ideály uvést do praxe. Je požehnaný okamžik, kdy člověk dospěje do bodu, kdy si uvědomí, že již vyzkoušel všechny jemu známé metody vlastního rozvoje, prošel všemi možnými terapiemi, absolvoval obrovské množství workshopů, nashromáždil obrovské znalosti, ale přesto je v něm zlo, strach a utrpení. V tomto okamžiku si začíná matně uvědomovat, že potřebuje pomoc, aby se osvobodil. Tento psychologický stav dobře odrážejí slova biblického Žalmu 121: „Pozvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc?

(Pokračování v části 2)

back to home pdf share