Community

Společenství lásky

back to home pdf share

Tváře boha – oči boha – oči člověka

V lidském pohledu je ukrytá zvláštní síla, magnetismus, osoba je zhmotněna sama o sobě.[1]

Pohlédneme-li milovanému člověku do očí, směje se najednou celý svět. Ztrácíme sebe v druhém. Ztrácíme se v druhém pohledu. Přitaženi silou, která je základem gravitace a která všechny věci spojuje. Láskou, která nám připomíná svou podobností vyšší svět.

Johann Wolfgang Goethe o oku napsal:

Jen oko podobající se slunci

je schopno vnímat světlo

a nebýt toho, že v nás žije boží síla,

nemohlo by nás nadchnout božství.[2]

Goethe přejímá ideu Slunce od Platóna a poukazuje tím na Dobro jako transcendentní mohutnost. V lidském pohledu je zviditelněno něco nehmotného.[3]

Oko, je do duše okno, jak se praví. Okem můžeme „protáhnout“ celý svět, jako uchem jehly. Za pohledem se nachází druhá tušená dimenze skryté poloviny neviditelného světa.[4] Již v antickém Řecku oko osvětluje svět a poznání a k osvícení dochází pohledem našich očí. Slovo vidět znamená řecky také vědět.[5]

Mikrokosmická setkání

Poutník na duchovních stezkách má jiný pohled na svět a vidí, že lidi, které potkává, jsou mikrokosmy. Nejde o běžný kontakt, ale setkávání mikrokosmů. Každý člověk je malým vesmírem a v každém člověku je zárodek božství. My lidé jsme proto tváří Boha. Jsme jeho projevením a uchováváme v sobě božskou potenci, skrytou božskou energii. Naše důstojnost je dána účastenstvím na božství.

Když se podaří božský zárodek zaktivovat, nejsou naše mezilidské vztahy určovány pouze sympatií a antipatií, těmito dialektickými silami. V té míře, jak narůstá podílnictví na božském, v té míře se postupně probouzí mikrokosmické vědomí, tedy vědomí duchovní duše. A s jiným vyšším vědomím přichází jiný pohled na svět, a v našich vztazích můžeme vidět sebe i druhé objektivněji a zažíváme lidi jako mikrokosmy. Tím poznáváme hlouběji povahu projevené mnohosti forem a také utvářející síly počátku, opravdovou božskou lásku a božskou moudrost Logosu.

Probuzené oko mikrokosmu a sjednocení

Na zemi se potkáváme se všemi kulturami a existují, nebo v průběhu času se vyvinula četná náboženství a filozofie.

Christian Rosenkreuz všechny duchovní proudy spojuje.[6] Není tak žádný důvod pro sváry. Stačí změnit úhel pohledu a rozpomenout se na to, co bylo na počátku. Na úplném počátku, před pádem mikrokosmů do nižší úrovně bytí. Stačí své vědomí proměnit. Stačí to, co máme, vnitřně pustit a tím vše obnovíme. Jak to uvádějí hermetická učení: Vše přijmout, vše vydat a tím vše proměnit. Tak člověk dospěje k původní, universální pravdě, která je nepodmíněná časem a prostorem. Universální pravda, poznání božských věcí, je člověku k dispozici již od dob pádu mikrokosmů a projevuje se v mnohosti náboženství a učení. Celá naše lidská kultura je vedlejším produktem usilovné a letité snahy lidstva o pozvednutí a vysvobození z dvoupólové matérie. To, co není stálé a trvalé, totiž doopravdy neexistuje.

Každý mikrokosmos má svůj vývoj a jednou se z dlouhého spánku probudí. Okem probuzeného duchovního vědomí pak hledíme na svět i sebe zásadně jinak. To je jediný lék na naše problémy.

Procitneme-li jako mikrokosmy, pak zažíváme volání Duše světa ve svém nitru a dotýkání proudění Božské moudrosti a Božské lásky. Tím zažíváme duchovně-duševní jednotu, sjednocení. Poznáváme a zažíváme mnoho tváří Boha.

Společenství Lásky

Výstižně to zachycuje katarský text z roku 1148, „Společenství lásky“ (Chrám lásky):

Neexistuje v pevné formě,
ale jen společnou shodou osob.
Nepřijímá žádné členy, vyjma těch, kteří cítí, že k němu náležejí.
Nemá žádné soupeře, protože neživí soupeřivého ducha.
Nemá žádné ambice, protože si přeje jen sloužit.
Nemá žádné národní hranice, protože láska tímto způsobem nejedná.
Neuzavírá se do sebe, protože se snaží obohatit všechny skupiny a náboženství.
Respektuje všechny velké učitele všech dob, kteří odhalují pravdu lásky.

Všichni, kteří k němu náležejí, vyznávají pravdu lásky svou celou bytostí.
Ten, kdo k němu náleží, to ví.

Nepokouší se učit ostatní; ale jen se snaží být a bytím dávat.
Žije v poznání, že celá Země je živým bytím, a že my jsme její částí.
Ví, že přišel čas konečného obratu; cesty sebe-zrušení, vrátit se ve svobodné vůli k jednotě.

Nečiní sebe známým hlasitými slovy, ale pracuje ve svobodné oblasti bytí.
Vzdává poctu všem, kteří osvěcují cestu lásky a dali tomu svůj život.
Nevytváří žádné hodnosti ve svém středu a nikoho nevyvyšuje, protože jeden není větší než druhý.
Neslibuje odměnu ani v tomto ani v jiném životě, stále jen radost bytí v této lásce.
Jeho členové se navzájem poznávají svým chováním, způsobem bytí, pohledem do očí a vnějším jednáním přijetím sebe navzájem jako bratra a sestru.
Neznají strach ani hanbu a jejich svědectví bude vždy pravdivé v dobrých i zlých dobách.

Společenství lásky nemá tajemství,
nemá mystéria ani zasvěcení, kromě hlubokého poznání síly lásky,
jak se svět musí změnit, jestliže si to my, jako osoby přejeme,
ale jen jestliže nejprve změníme sami sebe.
Všichni, kteří cítí, že k němu náležejí, k němu opravdu náležejí.
Náležejí chrámu lásky.

 


[1] Sirovátka, Jakub: Filozofické zamyšlení nad lidským pohledem. https://www.youtube.com/watch?v=dG2UCuUaYiE

[2] Ibidem. Johann Wolfgang Goethe.

[3] Ibidem.

[4] Právě o druhé nehmotné polovině světa zvěstoval rovněž rosekruciánský spis ze 17. století, Fama Fraternitatis R. C.

[5] Sirovátka

[6] Steiner, Rudolf (27. 9. 1911, Neuchâtel; GA 130) in Hradil, Radomil: Mise Christiana Rosenkreutze, Hranice: Fabula, 2016, s. 47–50.

back to home pdf share