kaleidoscope

Tvůrčí imaginace – transformace pomocí vnímání

back to home pdf share

V mnoha svých publikacích zkoumal francouzský učenec Henri Corbin mystiku Islámu. Jedno z jeho největších děl, L’imagination créatrice dans le soufism d’Ibn ’Arabi (Kreativní imaginace v súfismu Ibn ‘Arabiho)[1], představuje jeho pokus o pochopení myšlenek Ibn ‘Arabiho (1165–1240, jednoho z nejvlivnějších učitelů súfismu), takříkajíc skrz na skrz. „Jediným prostředkem, jak mu porozumět, je stát se na okamžik jeho žákem, přiblížit se k němu, tak jak se on sám přibližoval k mnoha mistrům súfismu. Snažili jsme se o to, prožít s ním na okamžik jeho spiritualitu.“[2]

Tato recenze Corbinovy ​​knihy se celkově pokouší představit několik aspektů jejího obsahu. Týká se potenciálu vědomí, který čeká, až vyjde najevo. Ibn ‘Arabi, který značně ovlivnil mystiku Islámu, začíná dnes nabývat na významu napříč náboženskými hranicemi. Jeho práce se týká rozpoznání a uskutečnění Pravdy.

Vnější vnímání věcí a nutkání je zkoumat vedlo k celosvětové spolupráci přírodovědců. Podobně by vnímání a zkoumání vnitřních světů života mohlo vést ke spolupráci těch, kteří zkoumají duševní dimenze. Corbinova kniha otevírá vnitřní obzory dechberoucí hloubky a rozlehlosti.

Tvůrčí imaginace není novinkou. V posledních staletích se však dostala do pozadí, zapomenuta a přehlížena vedle nutkání rozluštit hmotný svět. Ještě v renesanci byla tvůrčí imaginace běžná i v západní Evropě; Corbin nám připomíná Jakoba Böhmeho, J. G. Gichtela, Valentina Weigela, Swedenborga a další, prohlašuje, že nástupci Ibn ‘Arabiho by si velmi dobře rozuměli s kruhem kolem Johanna Valentina Andreaeho (z něhož pocházely myšlenky rosenkruciánských manifestů z let 1614–1616).[3] Ve 20. století došlo k obnovení zájmu o tvůrčí imaginaci.[4]

O struktuře skutečnosti

Vnímat znamená účastnit se skutečnosti a to, co vnímáme, je vždy naší osobní skutečností. Ve shodě s vnitřním učením všech náboženství Ibn ‘Arabi poukazuje na tři jasně odlišné vrstvy skutečnosti (z nichž si, přísně vzato, jen ta nejvyšší zaslouží být nazývána skutečností neměnnou).

Známe viditelný svět, který je přístupný našim smyslům a vědeckým přístrojům, které jsme zkonstruovali. Existuje také božský duchovní svět čistých idejí, ze kterého vycházejí tvůrčí impulsy. A nakonec, mezi těmito dvěma – svět duší. Je jemné podstaty, představuje obrazy božských idejí jako archetypální formy. Je osídlen mnoha entitami, které jsou také tvořivé: utvářejí náš svět a přivádějí své impulsy do takto vytvořených forem.

Imaginativní percepce cílí na střední vrstvu skutečnosti. Odtud jsou také vyvíjeny orgány potřebné k jejímu vnímání. V lidské bytosti jsou přítomny všechny tři vrstvy – ale pouze jedna je plně vyvinuta. „Otevření očí“ schopných tvůrčí imaginace je mezníkem: odhaluje se další sféra skutečnosti. Ve stejný okamžik se smysl života takříkajíc přibližuje. Protože, jak Ibn ‘Arabi a mnoho dalších zdůrazňovali, náš svět je vytvářen ze světů vnitřních.[5] Ibn ‘Arabi přirovnává náš svět ke „knize, která sestoupila z Nebes“.[6] Pouze odtud může být kniha rozluštěna.

O tvůrčím

Tvůrčí imaginace však přesahuje pouhé vnímání a rozpoznávání. Je „tvůrčí“ v tom smyslu, že poskytuje vnitřním světům impulsy, oživuje je a oplodňuje. Vnímající a vnímané se navzájem prostupují a jsou navzájem transmutovány. Vnímající dosahuje nové, duševní podoby – takové, ke které náleží nové orgány imaginace.[7]

Podle Ibn ‘Arabiho je Tvoření nikdy nekončícím procesem.[8] Božstvo v každém okamžiku vyzařuje svůj potenciál z nejvyšší úrovně skutečnosti – pomocí užití obrazotvornosti, tj. božské síly početí. Nejvyšší rovina se skládá z božských „jmen“, tj. božských vlastností a idejí. Jsou živými aspekty Božstva a v nich žije potřeba zjevit se, ukázat se ve fyzických formách. Projevují se tedy v duševních sférách jemné hmoty jako nesmrtelné entity. Ibn ‘Arabi označuje tyto přechodné říše jako „oblak“ (‘ama).[9]

Tento proces zrozuje nesmrtelné, „absolutní“ entity[10], které si zase vytvářejí vlastní obrazy, protože představivost je v jejich samotné přirozenosti již od narození. Takto tedy projevení přichází do zhuštěného, zkrystalizovaného světa, ve kterém žijeme. Každý druh rostliny a zvířete, stejně jako každý člověk, je obrazem nesmrtelného jedince, který je zase obrazem božského jména. To znamená, že každá lidská bytost má transcendentální hloubku zasahující do oblastí duše – a dále (v dalším kroku) do oblastí božsko-duchovních. Ibn ‘Arabi hovoří o tom, že všechny lidské bytosti mají hluboko v sobě svého „svatého ducha“, svého „osobního Pána“, svůj vlastní, bezprostřední vztah k tomu božsko-duchovnímu[11], svého „anděla poznání a zjevení“.[12]

Celé úsilí lidstva o vhled má základ v této skryté dimenzi v člověku, v tomto „vnitřním nebi“. Transcendentní aspekt jednotlivce se promítá do smrtelného člověka a pobízí ho, aby hledal dokonalost, která je v něm skrytá. Jelikož existuje nekonečné množství božských jmen a vlastností, existuje také nespočet odlišností v individuálním a osobním složení lidí. A ty se lidskými činy dále množí do nekonečna.

Stvoření přírody (a sebe) můžeme vnímat jako pouhé přírodní bytosti, a tak ignorovat transcendentální dimenzi jejich (své) existence. Vnější formu vnímáme jako jediný aspekt jejich existence a jejich duševní vnitřní svět nám zůstává zahalen. Podle Corbinových slov jsme pak chyceni v pasti modlářství.[13] Pak považujeme Imaginaci za pouhou fantazii zaměňující imaginativní za imaginární, za něco, co je zjevně neskutečné.[14]

Kdo však dovolí tvůrčí imaginaci rozvinout se, vstupuje do procesu duševního zrodu, ve kterém vše, co vnímá, odhaluje svou vnitřní stránku. Současně je odhalen původ imaginace. Je založen na božské, tvůrčí imaginaci, která je směrována dolů, do říší „hrubé“ a „jemné hmoty“. Může (a chce) vyvolat ozvěnu, odpověď v lidské mysli. A „správnou“ ozvěnou je odpovědět na božský sestup vnitřním vzestupem – což se zase děje pomocí stejné síly, jakou to božské sestupuje.[15]

Tvořivé energie, jejichž prostřednictvím je tvůrčí imaginace podporována, se soustřeďují v srdci. Ve způsobu mluvení rozvíjí srdce soubor duševních očí, což vede ke spojení mezi porozuměním a láskou.[16]

O symbolickém

Pak se náš svět jeví jako „čisté zpodobení“, jako symbol. Odkazuje na svůj transcendentní původ a stává se nepřeberným množstvím „světélkujících stínů“ svědčících o světle, které je vytváří.[17] Všechno živé před vnějšíma očima je tvůrčí imaginací přeměněno na symbol[18], úctu vzbuzující div.

To zahrnuje také lidskou bytost. Nejsměrodatnějším zjevením odhaleným člověku pomocí tvůrčí imaginace je vnímání a pociťování toho „božského druhého“ v sobě, vnitřního Pána.[19] Je to protipól naší smrtelné existence. Corbin znovu a znovu zdůrazňuje Ibn ‘Arabiho názor, že tento „doplňující protějšek“ se nikdy „neztělesňuje“. Nikdy nemá fyzickou formu jako „tělo a krev“, vždy zůstává předobrazem, jehož záměrem je vyvolat stále lepší obraz sebe sama. Volá obraz, to znamená lidskou bytost, ke vzkříšení v „nebeských“ oblastech.[20] Ale dvojpólovost tam také zůstává. Božské jméno se nyní rozvíjí do svého obrazu uvnitř duševní oblasti.

Ibn ‘Arabi popisuje, jak lidské bytosti nalézají naplnění, když vnímají a poznávají svého vnitřního Pána a vstupují do „Jeho ráje“.[21] Objasňuje, že nové oči, orgány tvůrčí imaginace, jsou ve skutečnosti očima vnitřního boha.[22]

Kniha Henriho Corbina se nečte snadno. Ale i pokus vyrovnat se s Ibn ‘Arabiho myšlenkami uvádí do pohybu vnitřní proces. Sama racionální mysl tvrzení Ibn ‘Arabiho ověřit nemůže; za tímto účelem se musí probudit něco hlubšího. Corbin zůstává ve šlépějích Ibn ‘Arabiho cesty učencem. Čistým jazykem nastiňuje siluetu multidimenzionální pravdy. Jeho kniha je pobídkou zodpovědně se vydat na duchovní stezku v podmínkách naší současné, moderní doby.

 


[1] Paris, 1958; anglický překlad: Princeton, 1969

[2] Henri Corbin, Creative Imagination in the Sufism of Ibn ‘Arabi, s. 5

[3] Ibid., s. 92, 181 a násl., pokud jde o rosenkruciány: s. 15

[4] Rudolf Steiner, Jan van Rijckenborgh, C. G. Jung a další to zaktualizovali. Viz také Gary Lachman, Lost Knowledge of the Imagination, Edinburgh 2017

[5]  Ibid., s. 180

[6]  Ibid., s. 28

[7]  Ibid., s. 182

[8]  Ibid., s. 91

[9]  Ibid., s. 185

[10]  Ibid., s. 12

[11]  Ibid., s. 18

[12]  Ibid., s. 21 a násl., 34 a násl., 54–62

[13]  Ibid., s. 187

[14]  Ibid., s. 194

[15]  Ibid., s. 189

[16]  Ibid., s. 98 a násl.

[17]  Ibid., s. 191 a násl.

[18]  Ibid., s. 80

[19]  Ibid., s. 81

[20]  Ibid., s. 84

[21]  Ibid., s. 132

[22]  Ibid., s. 151

back to home pdf share