V okamžicích, kdy člověka doprovázejí životní těžkosti, se obvykle pozastaví a ptá se. Objeví se mu mnohé otázky. Často svou situaci vůbec nedokáže vysvětlit. Rozum se zastaví, jakoby stál před vysokou zdí, kterou nepřekročí ani nepřeskočí.
Až po určité době ustrnulého nepochopení a prázdnoty se dostaví určitý náhled a poznání. Člověk se ohlédne zpět a zjišťuje, že to, co se mu dělo, nebyla žádná náhoda, ale důsledek předchozích situací, které neviděl. Nyní, když se ohlédne zpět, je vidí.
A možná také zažije a pocítí, že není v životě nic nahodilého, ale vše je nějak řízeno vyšší inteligencí, vyšším plánem.
Tak, jako jsou ve starších hodinových strojích malá a velká kola a hodinář, který hodiny sestavuje a opravuje, například když se přetrhne nějaká pružinka.
Takové vnitřní zažití existence vyššího plánu, do kterého je zasazen náš život, totiž zvětšuje obzory. Můžeme vnitřně poodstoupit a vystoupit z naší životní malosti a prožívat podíl na tom Velkém.
Můžeme zažívat, že vše dává smysl a plán poskytuje jistotu, přestože my sami jsme přišli o všechny pevné body.
Je to, jako by velké teplé dlaně rukou vzaly ze země malého ustrašeného ptáčka, který právě vypadl z hnízda a byl celý rozechvělý pádem a ztrátami, ustrašený a zmatený. A z těch dlaní sálalo teplo a bezpečné objetí.
Útěšně zní také slova Jana Amose Komenského z jeho práce Jedno nezbytné (Unum necessarium):
Souhrn této veškeré moudrosti je:
- Nezatěžovat se ničím, co přesahuje životní nezbytnosti, spokojit se s mála věcmi, sloužícími k pohodlí, a chválit Boha.
- Jestliže ty pohodlné chybí, spokojit se pouze s nezbytnými.
- Přijdeš-li o ně, snaž se zachovat sebe sama.
- Nemůžeš-li ani sebe zachovat, zřekni se sebe, jen abys Boha neztratil. Kdo totiž má Boha, může všecko postrádat, poněvadž má na věky své nejvyšší dobro s Bohem a v Bohu. A zde je také KONEC všech potřeb a přání.[1]
Člověk tak postupně poznává, že to, na čem tolik lpěl, nakonec může opustit.
Zažívá, že to, co opouští, již není on.
A vidí, že to vlastně nikdy nebyl on.
Vidí, jak se drolí a odpadává jeho maska společenské role.
Hledí na trhliny svých vlastních přestav o vztazích s těmi nejbližšími.
A spatřuje také staré seschlé iluze o sobě, které se odrolují jako včerejší rtěnka na rtech, které chtějí vyslovit pravdu.
Chvíli stojí sám se sebou, obnažen bez ničeho.
Ocitá se v tichém okamžiku, kdy známá slova: „Být, či nebýt“ také tepou v jeho krvi a vzdychají v morku kostí.
Ale právě ve stejném okamžiku, kdy v hrudi rozpukne touha po opravdovosti, po ryzím životě, se v nitru duše zachvějí perutě znovuzrozeného fénixe.
A člověk stojí dál, nehybně s prázdnýma rukama, … a fénix se máchnutím perutí vznesl do oblak.
On je součástí vyššího plánu.
On má podíl na božské plnosti.
On je veden božskou moudrostí.
On zažívá útěchu božské lásky.
A my v klidu vyčkáváme, kdy zase přiletí, protože něco z jeho lesku a majestátu nás neslyšně a radostně rozechvívá.
[1] Komenský, Jan Amos: Jedno nezbytné, Unum nesessarium, Praha: Kalich, s. 181
